Měsíc do odletu.
Pořádně a oficiálně jsem se začala těšit před pár dny, kdy mi konečně na mail přišlo potvrzení o koupi letenky. Společně s ním jsem si ale uvědomila, že bych se po dlouhém odkládání měla doopravdy pustit do příprav na cestu. A to nejen pravidelným sledováním videí Jimmyho Fallona.
Včerejšek se v tomto ohledu zapsal do dějin rovnou třemi zásadními milníky.
1. Zašla jsem si pro mezinárodní řidičák.
Je to papír, který se nevejde ani do té nejprázdnější peněženky. A rozložený za jízdy vlaje z okýnka ještě asi půlkilometru za autem. Když jsem si ho vítězoslavně nesla z úřadu, potkala jsem při čekání na přechodu pána se psem. Zeširoka usmívající se pes přišel až ke mně a jeho majitel ledabyle prohodil: „Neabys slečnu očůral." V tu chvíli pes elegantně zvedl zadní nohu. Poučení? Mezinárodní řidičák je zlo a v žádném případě nepostávejte v blízkosti sloupků pouličního osvětlení.
2. Objednala jsem si ty nejrurálnější boty, které jsem si kdy dobrovolně koupila.
Stydět by se za ně nemusel ani Pavel Bém při jednom ze svých horolezeckých tripíků. Už teď se mi stýská po podpatcích, ale ty zaručeně nejsou kompatibilní s akční rodinou, u které následujících pár měsíců strávím. Jednou větou: Američani s jednou holčičkou a třemi kluky, co dlouhodobě žijí v Brně, do Česka si s sebou přivezli půltunu knížek a stravují se asitak pětkrát zdravěji než většina republiky. Vracejí se na nějakou dobu do USA a pozvali mě, abych se k nim přidala. Prý se bude hodit, když jim pomůžu nezapomenout češtinu. Takjo.
3. Pustila jsem si prosincovou debatu republikánských kandidátů na prezidenta.
Abych byla v obraze. Abych se ujistila, že je to vlastně všude stejně zoufalý. A abych si mohla do svého imaginárního bucket listu připsat návštěvu prezidentského předvolebního meetingu. Existuje něco američtějšího?