Akorát jsem usnula ještě před vyhlášením. A byla o tři a půl tisíce kilometrů jinde. Ale stejně.
Den jedenáctý.
Deset dní je dlouhá doba. Za deset dní stihnete dovolenou v Chorvatsku, neudělat dvě zkoušky z dějin mezinárodních vztahů, naučit se základy stereometrie nebo s vypětím všech sil zhlédnout všechny díly Četnických humoresek (včetně truchlení pro mrtvého Toníčka). Stejně mám ale pořád pocit, že se teprve rozkoukávám.
Ale pokud to chcete vědět, Amerika mě fakt baví. Zatím jsem třeba:
- Poprvé v životě zhlédla Mission Impossible. A zjistila, že bych se bez podobného zážitku pravděpodobně obešla i nadále.
- Viděla vězení, které evidentně mělo o tři hvězdičky víc než všechna ta ubytovací zařízení, kam jsme na gymplu jezdili v rámci školních výletů.
- Upekla svou první ryze americkou buchtu podle amerického receptu s použitím amerických měrných jednotek a poamericku ji servírovala s kopcem zmrzliny.
- Cítila skunka. Dokonce dvakrát. Rozhodně nejsilnější zážitek.
- Viděla muže jarem drhnout chodník.
- Seznámila se s Američany, kteří znají Brno líp než já, stará rodačka.
- Obdivovala všechny ty krásné domy, co vypadají jako kulisy z kartónu a hrozí, že se při silnějším vánku vznesou jako lampiony štěstí.
- Byla nadšená z člověka
s nepochopitelně obří dírou v zadní části kalhot, který nám přišel zařídit wifi, a přinesl si návleky na boty, aby nezašpinil koberce.
Jinak jsme přilepili odpadávající nárazník auta lepicí páskou a vypůjčili v knihovně přesně 42 knížek. S ohromnou radostí, že jsme se vešli do limitu padesáti kusů.
A dneska? Dneska jsem se shodou okolností ocitla u dětského zubaře. Děti v čekárně hrály u speciálních obrazovek videohry, při vyšetření sledovaly na stropě animované pohádky. Holčičkám sestřičky v černých (!) uniformách nalakovaly nehty a každý dostal za odměnu malou hračku.
A já, i když jsem původně přišla jen jako doprovod, nakonec taky odcházela s čerstvou manikúrou a dárkovým zubním balíčkem k tomu.
Amerika mě baví.