Deset dní do odletu.
Slečna hygienistka byla moc milá, mladá a pravděpodobně i perspektivní. I přes to, že má důvěra k ní mírně zakolísala, když si až po několikaminutové prohlídce mého chrupu všimla:
„Jé, tak se koukám, že vám tady chybí spodní pětka!"
A pak si v pravidelných intervalech klasicky stýskala, jak zamlklým pacientem dokážu být. (Vlastně je škoda, že neexistují příručky o tom, kolik společenské konverzace se očekává od člověka sedícího s otevřenou pusou na zubařském křesle. V době, kdy se i vysoká škola dá absolvovat bez jediné ústní zkoušky, by se mohly hodit.)
Po hodině intenzivního vyplachování za tisícovku jsem nakonec odcházela spokojená, i když mírně otřesena působivou prezentací dekadentních fotografií nevábně vyhlížejících ústních dutin. A vyzbrojena tak početnou sbírkou mezizubních kartáčků, že bych s ní hravě okouzlila i svůj dávný dětský idol Romana Šmuclera.
Kromě audience u dentální hygienistky jsem si minulý týden ze svého seznamu co-nutně-zařídit-před-cestou také konečně s velkou slávou odškrtla žádost ESTA. A řeknu vám, nebyla to žádná procházka růžovým sadem. Odpovědět na všechny ty záludné otázky typu:
Snažíte se zapojit nebo zapojili jste se někdy do teroristické činnosti, špionáže, sabotáže nebo genocidy? ANO/NE.
A v neposlední řadě jsem si k posteli nainstalovala krosnu, do které hodlám zabalit svůj následující život. Naivně si namlouvám, že když se každé ráno probudím s pohledem na její omezenou kapacitu, seškrtám nakonec seznam bez-čeho-se-v-USA-neobejdu na minimum. A nebo taky ne.
Nicméně. Pokud nepočítám loučení se zubařskou ordinací, je pro mě odcházení překvapivě obtížnou disciplínou. A to jsem si donedávna myslela, že jsem emocionálně plochá minimálně jako přejetý jezevčík. Ale přecejen – opustit na tolik měsíců všechny ty věrně se vracející pavouky, co s oblibou přezimují v mém pokoji, není jednoduchý. A milí lidé kolem, co mi dávají dárky na rozloučenou a tvrdí, jak jim budu chybět, to samozřejmě vůbec neulehčují. Vlastně se mi stýská už teď.