Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vejce a já

19. 07. 2016 6:19:05
„Tak jací jsou teda ti Američani?“ Otázka, kterou dostávám až moc často na to, abych si mohla dovolit nemít odpověď.

Den stý čtyřicátý druhý.

Thank-you-notes. Americký fenomén, o kterém se moc nemluví. Malých děkovných přáníček jsou ale v místních obchodech na výběr stovky a lidé je tu rozdávají téměř na potkání.

Když po mně někdo v Česku chce, abych charakterizovala Američany, obvykle si povzdychnu a v očekávání nesouhlasného mručení váhavě špitnu: „Strašně skvělí.“ Vím, že to u nás není zrovna populární názor. Vím, že vzorek obyvatel, který jsem za těch pár měsíců poznala, v žádném případě není vypovídající. Jenže taky vím, že neoddiskutovatelná je jedna věc: Ve Spojených státech se bez thank-you-notes neobejdete. Rozhodně ne, pokud potkáváte takové lidi, jako je třeba zrovna Sara, John, Jase nebo Joan. A tak jsem si jeden paklík květovaných kartiček taky pořídila.

Sara, Kentucky.

Po první dvou měsících za oceánem mi přišla smska od cizího čísla. Kdosi mě chtěl vzít o víkendu do města na oběd.

Byla to Sara, se kterou jsem se předchozí neděli letmo setkala v místní církvi. Znala jen moje křestní jméno a názor na americké počasí, a přesto se jí důkladnou detektivní prací podařilo získat můj telefon. Saře je šestatřicet a stará se o pět dospívajících kluků. Dva vlastní, dva z manželova prvního vztahu a jednoho plachého osmnáctiletého Litevce, kterého si zhruba před dvěma roky přivezla z Evropy. Protože prostě chtěla. Jak o ní kdosi řekl, Sara totiž miluje lidi. Křičí to každý centimetr její bytosti.

A tak jsme šly na oběd. Z jednoho oběda se nakonec stal minigolf, návštěva jejího domu, seznámení s rodinou a nákupní maraton. Domů jsem se dostala až večer, spolu s dárkovou taškou ze Sephory, protože „I just really need to buy you something, Kristyna“.

Můj zápis v deníku tehdy začínal slovy: Sara, Sara je takovej můj soukromej zázrak. Byla a pořád je, z mnoha důvodů. Mimo jiné proto, že jsem nutně potřebovala mít v Americe někoho, kdo se odváží vydat i dál než jen do bezpečných small-talk vod. Někoho, kdo se se mnou bez mrknutí oka rozloučí slovy: „It's just as easy to love a rich man as a poor man, remember, Kristyna."

John, Illinois.

John se s oblibou chlubí tím, že chodil na střední školu s tvůrcem předlohy ke slavné Pomádě, a tak mnoho postav, kterými se autor inspiroval, znal v reálném životě. S dívkou z Pink Ladies prý dokonce za svých mladých let randil.

John totiž rád vzpomíná. Má na co – celý život vášnivě cestoval. A to i přes to, že ho dlouhé roky trápí chatrné zdraví. Lékaři mu už před dvaceti lety předpovídali posledních několik měsíců života. A on všechny překvapil.

I když mu už téměř neslouží zrak, rád přinese velkou mapu s pečlivě upravenými fotoalby z cest a vypráví. O historii, zvířatech, rostlinách, počasí, lidech, které potkal. Slovní spojení chodící encyklopedie díky němu získává nový rozměr. Zároveň je ale pozorným posluchačem a umí klást ty správné otázky. Jeho zájem o druhé nepramení jen z povinné slušnosti. A tak když jsem trávila s jeho širokou rodinou Velikonoce, Johnovou největší starostí bylo, abych se v tom množství cizích lidí necítila opuštěná. Takže se z nás na těch pár dní stala nerozlučná dvojka. Vzniklo spojenectví, které nám oběma pomohlo přežít všechny ty sváteční příbuzenské sešlosti. A díky němuž umím zarecitovat historii celého Johnova rodu i s přesným datem přesídlení do Států.

(Když John před odjezdem rozdával svým vnoučatům speciální velikonoční kapesné, prohlásil, že tento rok kvůli mně mění pravidla – kromě dětí obdaruje všechny, kterým ještě nebylo pětadvacet. A vtiskl mi do ruky bankovku. Těžko byste hledali roztomilejší gesto na rozloučenou.)

Jase, South Dakota.

Až Jase dospěje, bude z něj přesně ten kluk, kterému by můj táta milerád přenechal dceru u oltáře a ještě mu vnutil tučné věno a pět lahví domácí hruškovice k tomu.

K lítosti mých rodičů je mu ale teprve čtrnáct, takže hruškovici si legálně dá až za sedm let. Jase exceluje v národních spellingových a debatních soutěžích a pořádek v jeho pokoji je snad už za hranicí dobrého vkusu. Kromě toho taky aktivně sportuje, rád čte pravdivé špionážní příběhy a z jeho ohromného všeobecného rozhledu mám závratě ještě teď. Návštěvám nabízí nápoje i místa k sezení a sofistikovaně s nimi hovoří o politice. Po obědě z vlastní iniciativy umývá v kuchyni horu nádobí, večer dohlíží na mladší děti, se kterými i přes vyvrknutý kotník hraje na honěnou.

(Když to tak píšu, napadá mě, že by pro takového zetě táta možná obětoval i ten náš červený traktor po dědečkovi, který původně měla zdědit moje nejmladší sestra.)

Jase nabídl, že mi ukáže svou sbírku mincí z celého světa. Vyprávěl, jak jednotlivé kousky získal, a vysvětloval, v čem jsou výjimečné. Shovívavě se usmíval, když přiběhly děti a začaly se jeho cennou sbírkou neopatrně přehrabovat. Nicméně to ale paradoxně nakonec nebyly ony, ale já, kdo odcházel s několika vzácnými cizokrajnými mincemi v kapse. Prý dárek na památku.

Doufám, že Jase ještě někdy uvidím. Minimálně v televizi, až se bude za nějakých pětadvacet let ve zprávách vysílat jeho projev z Oválné pracovny.

Joan, Missouri.

Joan vlastní selfie stick, ve volných chvílích projíždí příspěvky na Facebooku nebo hraje tenis na Wee. Brzy jí bude šestašedesát.

Vyprávěla mi, že před mnoha lety přivedl její malý syn z parku cizí japonskou studentku. Anglicky uměla jen pár slov, ve Státech nikoho neznala. A tak ji Joan pozvala dál. A nespokojila se jen s jedním posezením u kávy – rozhodla se s dívkou spřátelit a později ji dokonce vzala na dovolenou do Kanady. Zůstaly v kontaktu a doteď, o třicet let později, si posílají o Vánocích pohledy. Je to příběh, který krásně ilustruje Joaninu povahu.

Stejně pohostinně se totiž chovala ke mně. Když jsem u ní týden bydlela, přezdobila celý pokoj pro hosty na růžovo a upekla mi dort k narozeninám, které jsem právě oslavila. Tvrdila, že jsem novým členem její rodiny. Každému, s kým se dala na ulici do řeči, se mnou chlubila jako další vnučkou.

Ráda vzpomínám na večer, kdy mi podala zástěru a prohlásila, že mě naučí připravit ten citronový koláč, který jsem si v obchodě prohlížela. (Konečně příležitost předvést mou superhrdinskou schopnost, bravurní oddělování žloutků od bílků. Dokonce i ostřílená kuchařka Joan prohlásila, že si počínám jako profesionál.) A když jsme dopekly, jako správná moderní babička trvala na tom, že si mě i s hotovým výtvorem nutně musí vyfotit. Ta rozmazaná fotka patří k těm nejcennějším, které během mého pobytu v Americe vznikly.

________________________

A takhle bych mohla pokračovat dál a dál. Potkala jsem desítky lidí, kteří mi byli velkou inspirací – ať už mi prostě jen nabídli čaj nebo vyprávěli o svém riskantním misijním výjezdu do Číny. A bez nadsázky můžu říct, že mi tato setkání dokázala zásadně změnit život.

Zároveň ale nechci přizvukovat typicky českému „za plotem je každá tráva zelenější“. Protože laskaví lidé rozhodně nepatří k severoamerickým endemitům. I u nás jich je spousta. Třeba ta cizí slečna, která mi kdysi na ulici přišla říct, že mi to sluší. Naše paní sousedka, která se už přes dvacet let obětavě stará o svého handicapovaného vnuka, s nímž by to ostatní po měsíci vzdali. Řidič autobusu, který se na mě pokaždé už z dálky usmívá a vesele zdraví. Nebo starý pán, který mi tehdy v centru Brna věnoval svazek pestrobarevných květin, abych měla lepší den. Prostě důvody, proč při návratu balíček thank-you-notes v Americe nezapomenout.

Češi, stejně jako Američani, jsou taky laskaví, milí a štědří. A obětaví a dobrosrdeční. Akorát to možná občas skrývají pod zaprášenou vrstvou netečnosti, nechtěným dědictvím minulého století. Nic, co by se nedalo odstranit několika jednoduchými tahy prachovkou. Stačí jen chtít.

Autor: Kristýna Gillíková | úterý 19.7.2016 6:19 | karma článku: 23.44 | přečteno: 1150x

Další články blogera

Kristýna Gillíková

Cizinec

Vírou v mé jazykové schopnosti minulý týden silně otřáslo setkání s Američankou žijící v Egyptě. Když mi po třiceti minutách, během kterých líčila svůj život v Africe, konečně došlo, že se tam nevěnuje aerobiku, ale arabštině.

5.5.2016 v 18:37 | Karma článku: 18.71 | Přečteno: 1001 | Diskuse

Kristýna Gillíková

Ostře sledované vlaky

„V Chicagu míváme jen dvě roční období – zimu a práce na silnici. A představte si, že jste je zrovna vychytali obě naráz," svěřil mi bodrý Američan připomínající zaoceánskou verzi Colina Firtha.

11.4.2016 v 18:35 | Karma článku: 11.33 | Přečteno: 574 | Diskuse

Kristýna Gillíková

Udělej si ráj

Toaletní papír s maskáčovým potiskem, přenosný myslivecký posed i lahvička stoprocentní jelení moči. Suvenýry z Ameriky doporučuju nakupovat výhradně v prodejnách outdoorového oblečení.

16.3.2016 v 17:58 | Karma článku: 13.15 | Přečteno: 581 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Ervín Dostálek

Krásu hledejte i doma - 69: Vodní plochy: Barbora a nové Ústecké moře - jezero Milada

Když na jezero, a to velké, tak na sever Čech, na Ústecko. No, když ne teď hned, na Barboru apod. tam už tedy jo, ale na ostatní postupně - to bude něco. Na obzoru špice a homole Středohoří, na druhé straně hradba Krušnohoří...

30.5.2017 v 6:48 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 29 | Diskuse

Ladislav Jílek

V květnu jezdíme na Hukvaldy

S manželkou tam jezdíme každý rok kvůli kvetoucím kaštanům, ale nejen kvůli nim. Dalším důvodem jsou daňci a kořeny. Ano, kořeny stromů. Vysvětlím to dále.

29.5.2017 v 16:02 | Karma článku: 13.76 | Přečteno: 212 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend v Trenčíně

Přestože se ze svého současného bydliště dostanu na rodné Valašsko docela často, většinou nemám čas cestu natáhnout ještě o kousek dál, aspoň do slovenského Pováží.

29.5.2017 v 15:01 | Karma článku: 15.21 | Přečteno: 253 | Diskuse

Ervín Dostálek

Krásu hledejte i doma - 68: Největší zoologickou zahradou v Česku je chomutovský zoopark

Lokálka Amálka a Safari Expres jsou dopravní prostředky, jimiž se v jedné z nejmladších českých zoologických zahrad, přesněji zooparku, přiblížíte do bezprostřední blízkosti chovaných živočichů, je tu i skanzen a výběh s Ropáky...

29.5.2017 v 13:15 | Karma článku: 6.40 | Přečteno: 160 | Diskuse

Ervín Dostálek

Krásu hledejte i doma - 67: Romantická krajina lidové architektury Trojmezí - uchovejme ji

Spojení slovanské roubené a německé hrázděné konstrukce stavby umožňovalo v oblasti Horní Lužice, severních Čech a Dolního Slezska rychlejší postavení domu a menší spotřebu dřeva - vznikl tak jedinečný druh lidové architektury...

29.5.2017 v 10:18 | Karma článku: 4.93 | Přečteno: 91 | Diskuse
Počet článků 8 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 812

Věk 22, noha 38.

O amerických snech, stesku po vysokých podpatcích a spoustě brokolice. Teda aspoň myslím.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.