Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Na cestě

22. 02. 2016 22:25:41
30 hodin, 3 autobusy, 1 vlak, 2 letadla. Z České republiky do Kentucky s americkou rodinou v kostce.

Den čtvrtý. Ale já se pro účely tohoto článku vrátím ještě o pár dní zpátky.

Začalo to už ve vlaku z Brna, když jsme po dvacetiminutovém blokování uličky a následném vítězoslavném usazení celé sestavy (čtyři děti, tři dospělí, patnáct zavazadel) zjistili, že se naše správná místa nacházejí na opačné straně vagonu. Tato informace sice způsobila nové stěhování národů, ale jinak jsme byli přesvědčeni, že nás během cesty do Prahy už žádné nepříjemné překvapení nečeká. Tuto bláhovou domněnku ale vyvrátilo dítě č. 1, které si nedopatřením zaseklo kousek před cílovou stanicí ruku mezi sedadla a žádným způsobem ji nebylo schopno vytáhnout.

V Praze na nádraží jsme vlak vyměnili za autobus jedoucí směrem k letišti, kde pan řidič na náš účet žoviálně pronesl vtipnou průpovídku o Hujerových. Bohužel jeho způsob humoru nepadl na zrovna úrodnou půdu. Jediným Čechem ve skupině jsem byla já a pointa mi došla až po patnácti minutách usilovného přemýšlení. A to jsem byla ještě skálopevně přesvědčená, že se jedná o odkaz na Kulový blesk.

Ubytovali jsme se v moc pěkném hotelu hned naproti letiště. Vonělo a vypadalo to v něm jako v botanické zahradě, dítě č. 4 začalo nadšením válet sudy přímo v hale. U večeře jsme řešili, co všechno nutně musím v USA ochutnat. Malinko zakolísalo moje předsevzetí, že se ze mě v Americe stane nevídaně sportovní typ.

Šli jsme brzy spát, budík nastavený na čtvrtou hodinu ranní byl dostatečnou motivací. Mamka mi na dobrou noc poslala odkaz na článek s názvem Hororový let: Ze 159 pasažérů dopravily Delta Airlines do New Yorku jen 90. Díky, mami.

Až na nočnomůrní běh přes celé pařížské letiště oba naše lety následující den proběhly poměrně uspokojivě. Zaujal mě cizí chlapeček sedící za mnou, který v jednu chvíli začal volat: „Mamí, mamí, to jsou ty ambulance! Pomoc, ambulance!“ A maminka ho následně začala učit modlitbu andělíčkumůjstrážníčku. Nejsem si jistá, jestli tak učinila v reakci na znepokojivá oznámení, která právě přicházela z kokpitu, nebo prostě jen usoudila, že to chlapec, který si plete turbulence s ambulancí, nebude mít v životě jednoduché.

Malinko jsem znervózněla, když se kdesi nad Atlantickým oceánem ze sedadla zvedla těhotná žena se znepokojivým výrazem na tváři. Porod v několikakilometrové nadmořské výšce je ta poslední věc, které bych chtěla být svědkem, a tak jsem se raději zuřivě vrhla na vyplňování celní deklarace. Bohužel jsem ale ve formulářovém zápalu upustila víčko do svého milovaného Parkera. Zmizelo v nenávratnu. Vsadím se, že nenápadnou škvírkou vypadlo ven z letadla, teď leží hluboko na dně oceánu a mořští koníci na něj pořádají poznávací zájezdy. Nicméně zármutek nad ztrátou víčka záhy přehlušil zážitek z imigračního pohovoru.

Imigrační pohovor. Myslela jsem, že všechno jde dobře, dokud si neodložilii můj pas stranou a neposlali mě na detailní prohlídku zavazadel. A pod sprchu zvídavých random otázek.

... kdy děláte státnice?

... jak pracují vaši rodiče?

... jak jste se dokázala sbalit do tak malého zavazadla?

... máte v Česku přítele?

... kolik let je vašim sestrám?

... odemknete mi váš telefon, abych se do něj mohla podívat?

Nic se nerovná pocitu, když mi úřednice po několika desítkách ultranepříjemných minut podala pas s čerstvým razítkem a slovy: „It ́s ok, you can go. Have fun.“

A tak jsem šla.

Autor: Kristýna Gillíková | pondělí 22.2.2016 22:25 | karma článku: 10.01 | přečteno: 561x

Další články blogera

Kristýna Gillíková

Vejce a já

„Tak jací jsou teda ti Američani?“ Otázka, kterou dostávám až moc často na to, abych si mohla dovolit nemít odpověď.

19.7.2016 v 6:19 | Karma článku: 23.44 | Přečteno: 1162 | Diskuse

Kristýna Gillíková

Cizinec

Vírou v mé jazykové schopnosti minulý týden silně otřáslo setkání s Američankou žijící v Egyptě. Když mi po třiceti minutách, během kterých líčila svůj život v Africe, konečně došlo, že se tam nevěnuje aerobiku, ale arabštině.

5.5.2016 v 18:37 | Karma článku: 18.71 | Přečteno: 1012 | Diskuse

Kristýna Gillíková

Ostře sledované vlaky

„V Chicagu míváme jen dvě roční období – zimu a práce na silnici. A představte si, že jste je zrovna vychytali obě naráz," svěřil mi bodrý Američan připomínající zaoceánskou verzi Colina Firtha.

11.4.2016 v 18:35 | Karma článku: 11.33 | Přečteno: 585 | Diskuse

Kristýna Gillíková

Udělej si ráj

Toaletní papír s maskáčovým potiskem, přenosný myslivecký posed i lahvička stoprocentní jelení moči. Suvenýry z Ameriky doporučuju nakupovat výhradně v prodejnách outdoorového oblečení.

16.3.2016 v 17:58 | Karma článku: 13.15 | Přečteno: 585 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Martin Schwarz

Křesťanem kvůli muslimům

,Jsem ateista, ale když na to přijde, přidám se na stranu křesťanů a budu bránit naše tradice a hodnoty.'

26.9.2017 v 10:17 | Karma článku: 7.93 | Přečteno: 227 | Diskuse

Iva Apanasenková

Po strništi bos s Třískou v srdci

Málokdo pohne s lidmi tak jako včera Jan Tříska. Někdy jsou slova málo. Nebo příliš moc. Někdy jsou zbytečná. A nejhorší je zbytečná smrt.....

26.9.2017 v 10:07 | Karma článku: 7.11 | Přečteno: 113 | Diskuse

Karel Trčálek

Mají slavní umělci právo na vlastní smrt?

Vždy, když zemře nějaký slavný umělec, vypadá to, jako by se dopustil zločinu, protože nás takto okradl o další skvělé umělecké zážitky

26.9.2017 v 8:26 | Karma článku: 10.91 | Přečteno: 428 | Diskuse

Martina Franzová

Sbohem, vesničko má průmyslová

Známe se už přes půl století, bývalo mi tu s Tebou dobře! Prožil jsem tu dětství ve Tvých zahradách, na polích a v lesích. Pak jsem se Ti na chvíli vzdálil, velkoměsto mě přitáhlo pohodlným bydlením

26.9.2017 v 8:10 | Karma článku: 11.94 | Přečteno: 332 | Diskuse

Jaroslav Nedobitý

Pistole Colt woodsman – malorážka “Castnerových hrdlořezů“

Aljaška, Aleutské ostrovy, 3. června 1942 – na aljašský přístav Dutch Harbor dopadají první bomby z japonských letadel. Operace s názvem AL právě začíná.

26.9.2017 v 7:35 | Karma článku: 12.69 | Přečteno: 410 | Diskuse
Počet článků 8 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 820

Věk 22, noha 38.

O amerických snech, stesku po vysokých podpatcích a spoustě brokolice. Teda aspoň myslím.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.